Velká kunratická: Fascinuje mě totální odhodlání všech závodníků

Tradice, rodinná atmosféra, odhodlání, nadšení, ale také pořádná dřina a vyčerpání. Tohle všechno si spojuji s Velkou kunratickou, tohle všechno je pro mě slavný běžecký závod vedoucí přes kopečky Kunratického lesa, který druhou listopadovou neděli zažil svůj 80. ročník.

Co mě na Velké kunratické fascinuje ze všeho nejvíc, je odhodlání všech zúčastněných. Na startu stojí každoročně několik mých kolegů a známých a mnoho z nich bez pravidelného tréninku. Ovšem na trati se tento handicap rychle ztrácí. Jejich nadšení boří všechny teorie o nutnosti tvrdého tréninku pro zdolání podobných závodů.

Velká kunratická je naprosto specifický závod s nezaměnitelnou atmosférou, kterou tvoří právě tito nadšenci z řad příležitostných sportovců. Ovšem není to jen o hobících, na trati každoročně dřou moji zkušení kolegové ze sportovního světa. I oni si umí pořádně zanadávat na ostré kopce, i když je jim jasné, že za rok se na start postaví znovu. Jak si totiž jednou Velkou kunratickou zaběhnete, neumíte si bez ní běžeckou sezonu představit.

Ale čím to je? Jedinečnou atmosférou, vyplavenými endorfiny nebo snad krásným prostředím Kunratického lesa? Sám nevím, ale o ledasčem hovoří pondělní ráno po závodě. Po příchodu do práce všichni nemluví o ničem jiném. „Ten první kopec? Vyběhla jsem ho jako šílenec a pak ztratila na rovince, protože jsem nemohla udělat krok,“ přiznává smířeně jedna z mých kolegyň. Varoval jsem ji, že právě rozumné tempo při výběhu kopců rozhoduje. „Jenže ta atmosféra mě tak strhla,“ hledá vysvětlení.

Podobně hovoří po každé Kunratické, podobně každý rok přepálí tempo hned v úvodním kopci. Ta atmosféra, říkají všichni. Kdo nevyzkouší, nepochopí. Velká kunratická umí bolet, umí potrápit svaly, ale umí také něco, co dokáže jen pár podobných závodů: nadchne vás a pohltí natolik, že ten adrenalin zkrátka potřebujete.